Plukovník Dimitri Antonov je nechvalně proslulý po celé Ukrajině, hlavně svými nekompromisními metodami a tím, že se za každou cenu snaží zavděčit svým nadřízeným a kvůli tomu hodlá jít i přes mrtvoly. Byl poslán do Zóny, protože právě jeho nadřízení si myslí, že jedině on může v Zóně nastolit pořádek.
Ihned po svém příjezdu vydal plukovník rozkaz, který všem vyrazil dech. Zabít všechny stalkery, na které armáda narazí. Bez jakýchkoliv výjimek. Tak byla spousta stalkerů, zajatých na mnoha armádních stanovištích rozmístěných po celé Zóně, bez lítosti popravena. Vše se ihned doneslo k vedení všech frakcí, oslabených nedávným konfliktem. Všichni se drželi na svém území a přísahali, že jakmile potkají jakoukoliv konkurenci, ihned neváhají použít zbraně, a teprve poté vyjednávat. Nicméně, společný nepřítel dokázal alespoň částečně několik frakcí donutit ke spojenectví a všichni mysleli jen na jedno: Odstranit plukovníka za každou cenu. Těmi několika frakcemi byli žoldáci, Svoboda, Bandité a Samotáři. Povinnost se nadále držela na svém písečku a s Monilithem se raději nikdo domlouvat nepokoušel. Pomalu, ale jistě se začal vymýšlet plán na atentát. Na poradě, která se konala na prozatím neutrálním území Kordonu, byli přítomni i dva vojáci, kteří byli v kontaktu se stalkery a proto nesouhlasili s plukovníkovým rozkazem, o tom, že se svými podřízenými jedná jako s odpadem ani nemluvě.
Slova se ujal vůdce žoldáků, Ivan Petrov. „Dobře, jsme tady všichni. Žádný hádky, jasný? Teď musíme držet spolu, jinak nemáme šanci na přežití.“ „To nemáme ani tak, ne? Copak to nechápete? Sme nahraný, ať se pokusíme vo cokoliv, sme mrtví dřív než stačíme říct artefakt.“ Ozval se jeden z Banditů. „No vida, máme tady nějaký nespokojence. Fajn, jak chcete, kdokoliv má pochyby, ať radši vypadne a nechá nás na pokoji, o žádný rejpaly tady nestojíme, kdo si myslí, že to nemá cenu, ať si jde po svých, mě je to jedno“. Ale nikdo neodešel, očividně měli všichni až moc velký strach. „Dobře, tak se mi to líbí, a už nechci nic slyšet!! Sme tady abychom se zbavili tý bestiese zeleným mozkem, ne kvůli hádkám. Teď de o to, jak se ho zbavit. Podávejte svý návrhy.“ Chvíli bylo ticho, všichni usilovně přemýšleli. Po chvíli se ozval jeden z představených Samotářů. „Navrhuju, abychom si počkali, až bude na nějaký vobchůzce, a hezky z dálky ho vodděláme třeba Dragunovem.“ Ihned se ozval jeden z vojáků. „Nesmysl. Plukovník skoro nevopouští svojí kancelář, a nějaký obchůzky by ho v životě nenapadly. Vod toho má nás.“ Ke slovu se dostal jeden ze Svobody. „Když máme mezi sebou vojáky, a očividně sou ochotní s náma spolupracovat, proč toho neužít? Získáme nějaký uniformy, dostaneme se do základny, do hlacní budovy nastražíme nějaký nálože, zdrhneme a bum! Náš plukovník vyletí do luftu i s židlí, no nejsem já génius?“ „Génius určitě nejsi, ale není to vůbec špatnej nápad, to by šlo, je někdo proti?“ Opět ticho, nikdo nehnul ani brvou. „Fajn, takže sme domluvený. Uskutečníme to co nejdřív, nesmíme ztrácet čas.“
Celý atentát dostal označení Operace Big bullet, zkráceně BB, tento název se rychle vžil. Během několika málo hodin bylo vše připraveno. Jeden ze žoldáků, Samotářů a Svobody byli navlečeni v těsných uniformách. Doprovázet je budou oba vojáci, v povzdálí základny na malém kopci se ukrylo několik Banditů a Samotářů, pro všechny případy. Vše bylo připraveno, náleže dobře ukryty, skupina vyrazila. Kolem hlídek u brány na základnu prošli všichni bez problémů. Nikdo se neobtěžoval s nějakou prohlídkou nebo prověřením, ostatně hlídači mírně pospávali. Atentátníci šli dál po nádvoří, a tady žoldák vycítil zradu. Jakmile prošli kolem první dvojice budov, hned se za nimi začali formovat vojáci, všichni ozbrojení. Nikdo kromě žoldáka to nepostřehl, ostatní si mysleli, že jde o běžný postup, dokonce sami vojáci dělali, jakoby nic. Žoldák se už chystal vytasit pistoli, nehodlal se vzdát bez boje. V tuto chvíli pro něj neexistovalo nic než on a vojáci za ním. Sotva se stačil otočit, ihned dostal do zad dávku ze samopalu. Ostatní se nestihli včas vzpamatovat, a už i před nimi stálo několik vojáků, připravených k palbě. Žoldákovo tělo ještě nestihlo dopadnout na zem, a už ostatní slyšeli „vzdejte se, nic se vám nestane, odhoďte zbraně a dejte ruce nad hlavu“. Protože se všichni báli o život a nedokázali se vzpamatovat z toho, že byli odhaleni tak rychle, raději poslechli. V tu chvíli se na ně vojáci vrhli a všichni dostali ránu pažbou do zátylku. Když se probrali byli namáčknuti ke zdi a před nimi se opět formovali vojáci. Jediné, co všechny v tuto chvíli napadlo, bylo to, kam se poděli jejich kolegové vojáci, nikde po nich nebylo ani stopy. To bylo poslední, na co celá nešťastná skupinka pomyslela, najednou měli všichni prázdnou hlavu, ani nevnímali rozkazy četaře „Připravit, zamířit….Pal!!!“ Jakmile se kulky ze samopalů AK-74 začaly
zabodávat do těl nebohých stalkerů, už byli všichni smířeni s osudem, byli od všeho očištěni.
Plukovník Antonov seděl zavelím dubovým ve své kanceláři, když někdo zaklepal na dveře. „Vstupte.“ Dveře se otevřely a v nich stáli oba vojáci, zdánliví spojenci stalkerů. „Á, konečně jste dorazili pánové. Jsem vám velmi zavázán, nebýt vás, možná bych už tady nebyl a nepodařilo by se nám prohlédnout a zmařit plány těch pitomých stalkerů. Zasloužili byste si vyznamenání.“ „Děkujeme, pane, bylo nám ctí“ odpověděli oba vojáci současně. Plukovník ale najednou změnil výraz do podivného úšklebku. „Bohužel, toto všechno by mělo zůstat mezi námi, navíc nevím, jestli vám mám věřit, přeci jen dříve jste opravdu se stalkery spolupracovali a tím pádem v podstatě patříte k nim, takže ani vám se nevyhýbají moje rozkazy.“ Otočil se na muže nečinně stojícího na chodbě. „Poručíku, postarejte se o ně, a bez řečí!“ „Rozkaz, pane, provedu. Vojíne, desátníků, pojďte prosím se mnou.“ V tu chvíli desátník, který si uvědomil že je to poslední věc, co může udělat, vytáhl nůž schovaný v rukávu a dříve než stačil plukovník nebo poručík jakkoliv zakročit, už přeskočil stůl a zabodl plukovníkovi nůž do hrudníku. Ještě než se stačil vzpřímit, už dostal kulku do zad a svalil se na stůl, nyní hustě pokryt krví. Pouručík včas vytáhl pistoli a bez jakéhokoliv míření vystřelil. Vojín jen nečinně všemu přihlížel a nechal se dobrovolně odvést na nádvoří, kde skončil stejně jako jeho kolegové.
Ukrajinská vláda se o celém incidentu dozvěděla pár dní poté, a nařídila honosný pohřeb. Ale protože si za těch pár dní nevysloužil u vojáků plukovník zrovna nejlepší pověst, bylo jeho tělo spáleno spolu s ostatními a s radostí se na něj zapomělo. Zdánlivě byl hrozbou jen pro stalkery, ale svými unáhlenými rozkazy a bezmyšlenkovitým plněním rozkazů byl nebezpečný i pro samotné vojáky. I když celá operace Big bullet skončila fiaskem, díky ní se ukázalo, že alespoň některé frakce spolu můžou koexistovat bez zbytečných konfliktů a ukrajinská vláda už se nadále nepokoušel zajistit Zónu, ale jen do doby, než se po zákroku záhadného stalkera Střelce rozhodla vyslat na místo několik svých vrtulníků, které se za záhadných okolností zřítily…
Autor: DarthCvrnda
