V Jogově výrazu se objevilo překvapení, ale hned se vzpamatoval. „O čem to mluvíš?“ Anatolij mi hlásil, že si uspěl, viděl jak sis poradil s těma banditama.“ „Ano pane, ale potom prej přišla nějaká emise, a dřív než sem stačil cokoliv udělat, padnul sem do bezvědomí. Probudil sem se na základně Povinnosti, a zjistil sem že artefakt je fuč, jakoby se vypařil. A ty týpci z povinnosti tvrdí, že nic nevzali, soudim že mluvili pravdu.“ Joga se otočil k oknu a po chvíli ticha opět promluvil: „A co když je to skutečně tak, jak říkáte, kolego?“ „Pane? Nerozumim, řek sem toho celkem dost.“ „Co když je pravda, že se artefakt vypařil, třeba prostě zmizel?“ Vasilij jen kroutil hlavou. „Pane, ptáte se mě moc, já vůbec netušim, co se s tim mohlo stát, něco takovýho sem viděl poprvý v životě, vůbec netušim s čim sem měl tu čest, ale prostě sem otevřel plechovku a v ní bylo velký prd.“ „A řikáte, že těsně před emisí ste ho eště měl?“ „No, pokud si vzpomínám tak jo, nějak sem furt cejtil jeho přítomnost.“ Joga zase změnil výraz a tentokrát vypadal zamyšleně. „Obávám se, že je to skutečně tak. Během emise artefakt prostě zmizel, vypařil se, je fuč. Myslím že by se to stalo tak jako tak, nerad to říkám, ale možná ste pro něj ani nemusel…“ Joga si hned uvědomil, co právě řekl a raději zmlkl a urychleně vytáhl ze skříně láhev vodky a skleničku. Vasilij se raději posadil na stůl, popadl vodku a na jeden lok vypil snad polovinu láhve. Svíral pěsti, až se mu nehty zarývaly do kůže. „Chcete mi říct, že sem se s tim táhnul úplně zbytečně?? To si ze mě někdo dělá srandu!? Pokud sem tomu dobře rozuměl, moh sem klidně sedět na prdeli a vyšlo by to nastejno, prostě by se vypařil z rukou toho vědátorskýho šílence nebo by vyletěl do povětří i s celym komplexem, ale já kvůli tomu schytal kulku do ramene, málem mě několikrát
voddělali, myslim že radiace taky zanechá nějaký stopy, padnul sem do zajetí, skoro sem díky schopnostem toho artefaktu chcípnul a to všechno bylo k ničemu??? Řekněte mi že ste jenom blbě vtipkoval!“ Joga přesně tohle očekával, a do Vasilova rozčíleného projevu raději nezasahoval. Promluvil až když se Vasilij trochu uklidnil. „Nic nebylo zbytečné. Je dost možné že ten profesor by s tím stačil nadělat spoustu věcí ještě před emisí, navíc není vůbec jistý, jestli by se vypařil i uvnitř budovy. Navíc, díky vaší misi se nám podařilo poštvat proti Monolithu Bandity, proč myslíte že na ně zaútočili? No prostě sme jim jen tak anonymně dali pár informací, ale to je na delší povídání, zkrátka můžeme to považovat za úspěch. Monolith je oslaben a má nového nepřítele, tim pádem nás nechá na pokoji, artefakt byl zničen a vy žijete, na to nezapomeňte. Ale myslim že už toho bylo dost, vidim vám na očích, že máte všeho plný zuby, chtělo by to se trochu odreagovat. Poďte, zvu vás do našeho baru, myslim že vás tam budou čekat vaši obdivovatelé.“
Sešli po schodech dolů a vzápětí vlezli do dveřích menšího stavení, ze kterého byly slyšet zvuky oslavy. Když se tam Vasilij objevil, všichni na okamžik utichli a krátce na to začali sborově tleskat a zpívat oslavnou melodii. Jenže Vasilij už toho měl opravdu plné zuby, a tak jen pokýval pravou rukou a usedl na vysokou stoličku k těžkému napůl zrezlému pultu, a už mu pod nosem přistála další láhev vodky. Bez rozmyslu do sebe vyprázdnil celý její obsah. Najednou pocítil v těle smíšené pocity, mezi kterými převažovalo štěstí a veselost. Přesto se po zbytek večera Vasilij nezvedl z židle a jen naslouchal oslavě za jeho hrdinský čin.
Už se schylovalo k půlnoci, Vasilij byl kupodivu pořád při smyslech a vůbec ho nenapadlo jít spát. Nějak pořád cítil, že by měl zůstat vzhůru, za tu dobu se už naučil věřit svým instinktům. Napil se ze sklenice plné neznámé zlatavé tekutiny, mírně se mu zatočila hlava a pohlédl na zeď, na které se mihl široký stín. Otočil se a překvapením málem spadl ze stoličky. Proti němu zase stál vědec, kterého zabil kvůli artefaktu. Stejná postava, stejný tupý výraz, stejný plášť,stejné prošedivělé vlasy, dokonce stejné krvavé stopy po kulkách i díra na čele, a v ruce stejná zbraň. Vasilij opět nemohl dělat vůbec nic, pohlédl do hlavně pistole a v tu chvíli se ozvala hlasitá rána. Ucítil v hrudi ostrou bolest, najednou vše potemnělo a zmizelo.
Prudce otevřel oči, vyděšeně se rozhlédl kolem a chvíli nemohl ničemu uvěřit. Ležel na tvrdé pohovce, nad ním se houpal malý lustr. Na čele se mu objevil studený pot. Vasilij pomalu vstal, chytil se rukama za hlavu a pohlédl z okna vedle postele. Venku se mu naskytl pohled na rozlehlou vojenskou základnu, ponořenou do tmy. Nad vchodem plápolala vlajka, na nádvoří bylo zaparkováno několik vozů, zrovna se střídala noční hlídka. Vasilij se otočil a když v místnosti viděl dalšího ležícího muže, který hlasitě chrápal, všechno se mu vyjasnilo. Byl to jen sen. Honba za artefaktem, práce u žoldáků, pobyt v Zóně, vědec a jeho záhadná smrt, zřejmě i celá Zóna, vše byl jen pouhý sen. Pořád sloužil u armády, na stolku vedlé své postele pohlédl na zarámovanou fotografii své přítelkyně. Když si všechno Vasilij uvědomil, potichu zaklel. Najednou pocítil, že má cosi v kapse u košile, kterou měl zrovna na sobě. Nahmatal malou nášivku, a když se na ní podíval, i přes šero panující v místnosti nebylo těžké poznat, co na ní je. Vasilij jen nevěřícně zíral na to, co právě držel v rukou a už vůbec ničemu nerozuměl. Na odznaku byl jasně viditelný modrý znak orla, do kterého byl azbukou vepsán nápis „Žoldáci“.
Konec
Autor: DarthCvrnda