Příliš mnoho očí - část třetí

Příliš mnoho očí - část třetí

 

„Chlapi přísáhám že nemám nejmenší tušení o co tady de!“ vykřikl jsem. „V Zóně jsem už zažil spoustu divnejch věcí, ale tohle je ta uplně nejujetější.“ řekl Lennon, ale svoji zbraň stále držel u mé hlavy.
Bimbo držel v pravé ruce svojí devítku a v levé vysílačku, do které začal mluvit, aniž by ze mne spustil oči. „Kde jste? Jdeme za váma…“ ovšem z reproduktoru se neozvala žádná odpověď. Bimbo zopakoval otázku silnějším hlasem. „Klaso! Péťo! Udejte vaši pozici, jdeme za váma!“ i toto však zůstalo bez odezvy.
„Doprdele co se to kurva děje!“ vykřikl, když ani po třetím pokusu o navázání spojení nedostal odpověď. „Sejmu tě ty zmrde! Co to kurva je?!“ a přitiskl mne celého k protější zdi zašlé kuchyně, zatímco mi chladnou hlaveň své zbraně tiskl do čela.
„Já už své řekl. Nevim co se to tu děje.“ odpověděl jsem a cítil jak ve mně pomalu narůstá hněv.

 

„Dej tu bouchačku okamžitě pryč!“ procedil jsem agresivně skrze zatnuté zuby.
„Ty se ani nehneš dokud nepříjdem na to co se to děje!“ odvětil nervózně Bimbo, zatímco mi svou zbraň stále tiskl do obličeje. Najednou jsem obrovskou rychlostí chytl jeho ruku a strhl jí pryč. Zbraň jsem vytrhl ze stalkerovi dlaně a mrštil jí po Lennonovi. Zasáhl jsem ho přímo do hlavy a tak se skácel k zemi, kde zůstal nehybně ležet. Během toho jsem vytáhl vlastní zbraň z pochvy u boku a namířil jí na Bimba. Tohle všechno se událo s takovou rychlostí a precizností, kterou jsem u sebe nepoznával. Vlastně jsem ani moc nechápal proč jsem to udělal. Bimbo zůstal jen nevěřícně zírat přímo na hlaveň mé pistole.
„Naposledy!“ vyštěkl jsem. „Nic o tom nevim a všechny Vás sejmu pokud nepřestanete otravovat!“.

 

„OK jasně, dovol mi se jen podívat na Lennona“ řekl Bimbo s pokorou v očích.
Sklonil jsem zbraň a Bimbo se sehnul k ležícímu stalkerovi. Ten už se pomalu dostával z mrákot. 
„Chlapi omlouvám se, ale nedáváte mi na vybranou. Přísahám Vám znovu že nevím o co tu jde.“ řekl jsem, protože jsem si chtěl tyto samotáře udržet jako parťáky.
Bimbo pomáhal Lennonovi na nohy a řekl:
„Jo OK, ale budeme obezřetný, to musíš pochopit. Jdeme najít zbytek.“

Věděl jsem, že po tomto incidentu už mi stalkeři nebudou věřit jako předtím a samotný jsem se musel mít na pozoru, protože jsem přece jenom nevěděl co od nich čekat. Postupovali jsme mlčky a ve vzduchu byly krom strachu z neznáma cítit i pochyby a zklamání. Šedou chodbou jsme se dostali až do velké skladištní haly. Zářivky na vysokém stropě poskytovaly jen málo světla, ale stačilo to, abychom si mohli rozlehlé prostranství dobře prohlédnout. Všude se válely bedny s neurčeným obsahem, ale asi o nic nešlo neb nebyly nijak zabezpečené ani poskládané.
Péťa s Klasou se už deset minut z vysílačky neozvali, takže jsme byli hodně nervózní a proto byl každý z nás pohroužen ve vlastních myšlenkách. Díky tomu jsme nemluvili a tak nás obklopovalo téměř dokonalé ticho, protože jsme našlapovali velmi obezřetně.

 

Najednou všudypřítomné ticho narušilo řinčení nějakého železa o zem. Jeho ozvěna se rozlehla do všech koutů starého podzemního skladiště. Všichni tři jsme skočili za nejbližší bedny a namíři hlavně svých zbraní směrem, odkud zvuk přicházel. Po chvíli hluk odezněl. Pokynul jsem na stalkery ať mě kryjí a pomalu jsem se začal plížit směrem k místu, odkud řinčení přišlo. Na druhou stranu skladiště jsem se dostal bez potíží. Podíval jsem se z jednu z beden a našel schouleného muže co se celý strachy klepal. Na sobě měl plášť, co používají vědci, na očích brýle s mnoha dioptriemi a tak jeho oči vypadali jako malé tečky uprostřed upocené hlavy s kšticí plnou prořídlých vlasů.

 

„Ne prosím nestřílejte, prosím nestřílejte!“ řekl vědec roztřeseným hlasem.
Chytl jsem jej za ruku a postavil ho na nohy přičemž jsem na něj nepřestal mířit pistolí. „Chlapi pojďtě sem!“ vykřikl jsem směrem k Bimbovi s Lennonem. Ti byli během pár sekund u mě.

 

„Tak a teď nám řekneš co tu děláte! A proč tu běhaj moje kopie! Mluv dělej!“ vykřikl jsem na vystrašeného vědce. Představoval možné vysvětlení všech těch podivností a tak jsem sebeovládání nechával podvědomně mimo hru.
„Děláme tady přísně utajený výzkum! Ale někdo to vynesl ven a teď je to tu plné žoldáků a stalkerů, kteří to chtějí ukrást a předat tomu, kdo je na ten úkol vyslal! Ale vy netušíte co to může znamenat a co se může stát! Celý to poserete! Nic není ještě hotové!“ ječel postarší vědec.

 

Ještě než stačila ozvěna jeho posledního slova odeznít, s velkou ránou zhasli všechna světla. Ocitli jsme se v naprosté tmě. Vědce jsem stále držel za plášť. Jediný z nás měl noční vidění Bimbo. Uslyšeli jsme charakteristické zabzučení jeho přístrojku.
V naprosté tmě jsme se všichni posadili a vyčkávali. Hluboko pod zemí a v naprosté tmě dokáže na člověka dolehnout zvláštní pocit. Strach v něm samozřejmě také figuruje, ale nutí to přemýšlet i o důvodech, proč se vlastně takhle hluboko pod zemským povrchem ocitl a jestli ještě někdy uvidí denní světlo. Tyto mé úvahy přerušil stalker po mém boku. Bimbo zašeptal: „Vypadá to, že tu s námi nikdo není. Nikoho nevidim.“ „Psst!“
Vyčkávali jsme v naprosté tmě. Nikdo ani nehlesl. Kus vědcova obleku se nijak dramaticky nehýbal, tak jsem moc nevěnoval pozornost.
Po chvíli naprostého ticha světla na stropě zablikala a znovu se rozzářila. Celou halu zalilo bílé světlo a všichni jsme museli na chvilku zavřít podrážděné oči. Když jsem ztrápené oči otevřel, stále jsem v rukou držel cíp vědcova obleku. Jenže to bylo všechno. Pravděpodobně nás naprosto dokonale oblafnul a utekl.

 

„Chci najít Klasu s Péťou a vypadnout odsud. Nelíbí se mi to tady ani za mák.“ řekl Lennon přičemž se rozhlížel po prázdné hale.
„Klaso! Péťo! Ozvěte se!“ pronesl Bimbo do vysílačky, ale z té se neozvala žádná odpověď.

 

Byli jsme už asi v nejvyšším patře tohoto podzemního komplexu a za celou cestu jsme kromě podivného vědce dole v hale nikoho nepotkali, což bylo prostě divný. Elektřina fungovala a tak bylo všude dost světla, většina přístrojů i automatických dveří byla funkční a dokonce automat na energydrinky byl v provozu. Zrovna jsme vyšli zhruba tři patra po schodech. Výtahem se nám nechtělo z toho důvodu, že schody jsou v takových situacích mnohem jistější a bezpečnější. Za schodištěm bylo rozcestí. Na stropě svítil zelený ukazatel s šipkou doleva a doprava. Doleva bylo azbukou napsáno „Laboratoře“ a doprava „Ředitelství“. V hlavě se mi víceméně pořád odehrával zážitek ze spodních pater, kdy nám Klasa do vysílačky tvrdil, že mne uviděl těsně před tím než se odmlčeli. Proto mě lákala možnost podívat se do laboratoří. Dost možná se v ní zkýtala naděje, že tam najdu něco, co by poodhalilo původ mojich dvojníků.
„Jdu se podívat do laborek, vy můžete jít pro ty papíry.“ řekl jsem, na což Lennon s Bimbem jen pokynuli hlavou a vyrazili opačným směrem než jsem se vydal já. Po tom co se odehrálo dole v jedné z kuchyněk už jim asi na mém životě tolik nezáleželo.
Vešel jsem do místnosti, která sloužila jako rozcestí do různých částí laboratorního komplexu. Musel jsem teď být kousek pod povrchem, protože jsem se nacházel v nejvyšším patře tohoto obrovského zařízení. Celou dobu jsem se cítil dost nepřirozeně a to hned z několika důvodů. Přišli jsme o kontakt s druhou polovinou naší skupiny a za celou dobu jsme potkali jen jednoho pomateného vědce, který nám za záhadných okolností unikl. Potřeboval jsem se věnovat nastalé situaci a tak jsem své myšlenky odložil na později.

 

Stál jsem ve velké místnosti, vlastně spíš hale. Bylo zde plno šatních skřínek a spousta stojanů s ochranými obleky a i dva větší sprchové kouty. Vedlo odsud pět různých dveří a vzhledem k tomu, že nejsem žádný vědátor, vydal jsem se těmi co byly nejblíže. Šli jednoduše otevřít, ale za nimi se táhla jen dlouhá chodba ponořená ve tmě. Zapnul jsem si ramenní svítilnu a pustil se tím směrem. Po stěnách bylo plno kachliček, přičemž spousta z nich byly poškozené ve víceméně vodorovném směru. Skoro jakoby tu bylo táhnuto něco velikého, co kachličky kolem poškodilo. Pomalu jsem postupoval chodbou dál a svou GP37 jsem měl připravenou k okamžité obraně. Znatelně se ochladilo, až mi z úst začal stoupat obláček páry. To nedávalo smysl neb jsem nebyl moc hluboko pod zemí. Na konci koridoru už byla zima hodně hodně zlá. Doslova mrzlo, takže jsem se i trošku klepal. Vešel jsem do velké místnosti plné různých zařízení. Byla naprostá tma a vypínač světla na zdi nefungoval, takže jediné světlo, které ozařovalo přítomné nástroje, byla moje svítilna. Odraz jejího bílého světla dával scenérii zvláštní nádech. Na jednom ze stolů mě zaujalo pohozené PDA. Bylo funkční a dostat se do něj nebyl žádný problém:

 

„Doktor Grigorij Vanilov, 

Obávám se že subjekty stále nemáme pod kontrolou. Fyzicky jsou sice dokonalé, ale pořád disponují individuálním myšlením a vysokou inteligencí. Stále se nám nedaří jejich stav zlepšit. Po procitnutí si velmi rychle uvědomují okolnosti a nepomáhá ani jejich separovaná probouzení. Už několikrát jsem profesoru Trumanovi navrhoval, aby vybral prototypy bez tak vysokého IQ, ale on trval na tom, že nejlepších výsledků dosáhne pouze subjekt inteligentní. V tom s ním souhlasím, ale způsobu jak si duševně podrobit člověka a natož inteligentního člověka, se nám stále nedaří dosáhnout. Krom toho dosáhly naše subjekty značného stupně sebeuvědomnění. Z tohoto důvodu se nadále odmítám podílet na pokusech a zkouškách, jež jsou na těchto LIDECH beze změn vykonávána.“

 

Položil jsem PDA zpátky na stůl a přemýšlel. Dělají se tu nějaké pokusy na lidech. Ale jaké… Pokud chci odpovědi, najdu je s největší pravděpodobností někde tady. Začal jsem co nejtišeji prohledávat šuplíky železných stolů. Byly plné všemožného vybavení a papírů, ale nic co by mi mohlo osvětlit tyto okolnosti jsem nenašel. Ovšem v jedné ze skříněk jsem nalezl další PDA:

 

„pomocník Ilja Toptunov“ 

Stejně jako doktoru Vanilovi se mi moje přidělená práce přestává líbit. I přes výslovné varování profesora Trumana jsem se nechtěně dostal do rozhovoru s jedním ze subjektů. Musím bohužel potvrdit, že jejich inteligence je opravdu vysoká a že jsou si plně vědomi své situace. Subjekt s nímž jsem hovořil mne dokonce málem přemluvil, abych jej pustil ven z ubikace. Toto se nesmí opakovat! Zažádám o přeložení na jiné oddělení.

 

Vložil jsem PDA zpátky do skřínky. Ve tmě, která mne zlověstně obklopovala, nebylo slyšet nic. Jediný zvuk, který jsem v hlavě slyšel, byl tlukot mého srdce. Pokračoval jsem v průzkumu laboratoře. V této místnosti jsem už vše prohledal a tak jsem se vydal průchodem po levé straně od dveří co vedli z průchodu do této místnosti. Vkročil jsem do chodby podobné té, ze které jsem přišel do předchozí místnosti. Podlaha se trochu svažovala a tak jsem postupoval více obezřetně. Teplota začala znovu stoupat. Vzpoměl jsem si, že Lennon s Bimbem se dlouho neozvali. Vzal jsem do ruky svojí vysílačku. Jediné co jsem z ní uslyšel byl praskot statické elektřiny. Buď už nikdo další není na mé frekvenci a nebo je někde tady rušička. Každopádně bylo jisté, že z tohoto místa se stalkerům neozvu. Kužel světla z mé ramenní svítilny prorážel hustou tmu a odrážel se od překvapivě čistých dlaždiček na stěnách. Evidentně je tu každá místnost od sebe oddělená takovouto dlouhou chodbou. Důvod, proč tomu tak je, jsem neznal. Na konci chodby byly velké kovové a dobře obrněné dveře, nasílím vytrhnuté z pantů. Radši jsem si nepředstavoval, co mohlo mít takovou sílu, aby dobře půltunové dveře vytrhlo ze základů.

 

Skrze ně jsem vešel opět do větší mísnosti, kde po levé i po pravé straně byli ve zdi vestavěné kóje, oddělené od vnitřního prostoru velkou masivní mříží. Na konci místnosti byl jen pojízdný stolek, na kterém ležel plesnivý chleba. Rozhodl jsem se podívat do první ubikace po mé pravé straně. Byla prázdná, na zemi ležela špinavá matrace a kousek od ní prázdný talíř. Přešel jsem ke druhé kóji. Uvnitř vypadala stejně, jediný rozdíl byl v tom, že mříž byla pootevřená. Došlo mi, že se asi nacházím v jakémsi provizorním vězení a právě se koukám přímo do jednotlivých cel. Popošel jsem ke třetí kóji a opět jako v předchozích případech jsem si ji prohlédl za pomoci mé svítilny. Kužel světla se zastavil na tváři postavy, která se mrtvá strachem choulila v levém zadním rohu cely. Už Vám někdy připadalo, že jedna vteřina má trvání jedné hodiny? V tu chvíli to tak totiž bylo. Koukali jsme si navzájem do očí a ač to reálně mohlo být tak 15 sekund, přišlo mi to jako celá věčnost. Ač jsem si myslel, že z toho co jsem nedávno prožil budu na něco takového připravený, nebyl jsem. Byl jsem to opět já, kdo se v roztrhaných šatech a pološílený strachy choulil do rohu špinavé cely, jako by se snažil splynout se zdí v rohu. Mé druhé já se dívalo přímo do reflektoru na mém rameni a s vytřeštěným výrazem hluboce oddychoval. Po chvíli, co trvala staletí, jsem se odhodlal promluvit:

„Klid, nic ti neudělám. Všechno je v pořádku.“ a svoji svítilnu jsem si sundal z ramenního nástavce a pomalu jí dal do rohu na zem tak, aby osvětlovala místo kde jsem stál, ale abych zároveň i já viděl na postavu v cele.
Když mne můj dvojník uviděl, vytřeštil oči ještě víc.
„Trojko??!“ řekl s neskrývaným úžasem.
V tu chvíli jsem za sebou uslyšel zvuky a hlasy. Všechny patřily postavám až doteď se ukrývajících v nejzazších koutech svých cel. Spojovala je jedna věc. Jeden hlas byl stejný jako druhý a všechno to byl můj hlas!
Trhnul jsem sebou a okamžitě se otočil. Neměl jsem daleko k mdlobám. Hlasy přibývaly na síle:

„Je to on? Je to fakt on?!“
„Jasně že jo, vždyť jsi slyšel jeho hlas…“
„On se na nás nevykašlal…“
„Že mu to ale trvalo…“
„Stějně ho sejme… Nás všechny sejme…“
„Drž hubu zatraceně! Teď máme naději…“
„Chlapi ztište to…“
„Já se málem posral že je to… no tamto!“
„Brácho tak dělej… na co čekáš…“

„Mlčte!“ vykřikl jsem. „Všichni chvíli mlčte!… co se to… KURVA… děje?!!“
„Ježiši nekřič tolik!!!“ zašeptal můj hlas z jedné z cel naproti. „Nebo nás najde a příjde si pro nás…!“
„Cože?“ zeptal jsem se napůl smyslů zbavený. „Kdo… kdo si pro nás příjde?“
A hlas mi potichu odpověděl:
„No přece ORIGINÁL!!!“


Pokračování příště…

Autor: Reesha

Obchod

Koupit Stalker:Shadow of Chernobyl Koupit Stalker:Clear Sky

Hlavní menu

Stalker 2

Stalker: Call of Pripyat

Stalker: Clear Sky

Stalker: Shadow of Chernobyl

Zajímavosti

Statistika

TopList



Ikonky

Mass Effect 3 Stalker.scorpions.cz
Dead Space 2 CoD5.cz - největší česká fansite
Call of Duty 4 fansite GameFiltr
DiRT 3 zaklinac
Far Cry 3 Crysis.gamefan.cz
www.settlers.cz