Černá díra - část první

Černá díra - část první

 

Slunce pomalu zapadalo a nad vzdálenou pustinou Zóny se nesly mohutné mraky doprovázející pestrou rudou barvou, jež tvořila krásně vypadající červánky. Nejsem žádný romantik, tohle mi však připomnělo, že takhle hezkou noc jsme tu dlouho neměli. Nedá se však říct, že by najednou všechno rozkvétalo. Pustina se nezměnila. Za ten půl rok co zde hlídkuji, jsme poznali akorát tak déšť nebo bizarní počasí a podivně zataženou oblohu. Naše základna není žádná extra třída, ovšem pro tři hlídkující vojáky jako dělaná. V téhle oblasti tak jako tak, není co hlídat. Ještě žádný stalker se nepokusil vejít tam ani nazpět. Možná proto je nás tu tak málo.

 

Mlčky civím do plápolajícího ohně a naslouchám broukání Michala a tiché hrání Jevgenina na kytaru. Za celých šest měsíců jsme se dobře poznali a shodou náhod jsme všichni tři přišli, co by dobrovolníci na výpomoc kolem Zóny. Cítil jsem, jak můj rudý obličej pomalu hlásí, že víc vodky už do sebe nenaleju. To samé bylo znát i na Michalovi, jemuž se pomalu ale jistě zavírali víčka. Jenom Jevgenin jaksi nedával znát únavu a stále aktivně brnkal do svojí staré kytary. Jasně, stokilový bručoun taky něco vydrží. Pomalu jsem klimbal a lehce jsem se houpal na kousku cihly na niž jsem seděl už několik hodin. Brněli mi nohy. Už jsem si hledal místečko kam spadnu na spaní dneska, když v tom slyšíme někoho přicházet. Sem, na úplný okraj Zóny v tuhle hodinu zatím moc lidí nechodí. Nebyl to dupot žádného hromotluka, ale listí šustilo a klacky praskali. Mohla to být klidně srnka nebo něco, ale i přesto jsem strčil do Michala, jež v tu ránu zaregistroval blížící se siluetu od blízkého starého dubu. „Jura!“, zamlel z posledního Michal. „Tak pocém, ty vlkodlaku. Dáme spolu vodku!“, dodal. Jura byl štíhlý mladík, s roztrhaným zeleným kabátem a černou koženou brašnou přes rameno. Nosil nám párkrát do týdne zásoby, poštu a zprávy od velitelství. Když se však vynořil ze tmy, nebyl to ten veselý Jura, kterého jsme tu všichni znali. Ten kluk byl bílý jak stěna a tvářil se utrápeně až nešťastně. V tu ránu nám všem i přes všechen alkohol v krvi docvaklo, že nám žádnou veselou zprávu nenese, ba naopak. Jeho chůze byla nejistá, a čím byl blíž, tím mi víc a víc připadalo, že civí přímo na mě.

 

„Sašo..můžeš na slovíčko..“, řekl naprosto rozviklaným hlasem. Zvedl jsem se a trošku motavou chůzí jsem se doplazil až k němu. „Co se děje, Juro?“, zeptal jsem se. „Víš, můžeme jít kousek dál, mám pro tebe dopis a nerad bych ti ho dával před ostatními..“, řekl Jura. Trochu udiveně jsem přikývl a spolu s ním jsme popošli kousek za naše malé opevnění. „Tohle, mi dali na velitelství, víš já…myslel jsem…že když se známe tak….“, Jurovi vytryskly slzy, odhodil dopis a utekl na kraj lesa, kde se posadil na kámen. Nejdřív jsem chtěl jít za ním, ale rozmyslel jsem si to. Co to má znamenat? Copak je ten kluk už tak citlivý? Jura občas chodil k nám na návštěvu, ještě když jsme s mojí ženou Natašou bydleli v Navorlji. No jo, to byli dny. Sebral jsem dopis z trávy a pomalu jsem ho začal otevírat.

Najednou se zastavil svět. Řádky v dopise jsem si četl neustále dokola. Omílal jsem tu hrůznou věc. Jako by mě někdo uhodil kamenem do hlavy. Orosilo se mi čelo a polilo mě horko. Tak černo před očima se mi už dlouho neudělalo. Pomalu jsem šel ke schodům, jež vedli na vyhlídku naší pevnosti. Dopis jsem mezitím pevně držel zmuchlaný v ruce. Sedl jsem si a měl jsem stále černou díru před očima, proklínal jsem celý svět, proklínal jsem sám sebe, proklínal jsem Zónu. Každá vteřina byla teď jako nekonečný den. „Co teď?“, řekl jsem si v duchu. „Zabiju se.“, „Zabodnu si kudlu hluboko do srdce. Nebo skočím ze skály.“, honili se mi hlavou ty nejhorší myšlenky. Veškerý alkohol v krvi se vypařil jak pinta vody na sluníčku. V tu chvíli vstal Michal a šel pomalu ke mně. Věděl, že něco není v pořádku, „Sašo co se stalo?“, zeptal se. Neodpověděl jsem. Moje dlaně byli zalomené na čele a nic kolem jsem nevnímal. Pořád to velké černo před očima a mravenci v rukou. Michal však stál nade mnou, jako by chtěl za každou cenu vědět, o co tady jde. Když jsem se trochu zmátožil a konečně zaregistroval, že se mě na něco Michal zeptal, vypadlo ze mě jen pár slov – „Nataša…ona…zemřela“.

 

„Jak jsem kurva nemoch nic tušit? Jak?“, „Umřela před pár týdny na rakovinu štítný žlázy, chápeš to? Chápeš, do prdele? Nataša zařvala kvůli týhle zasraný Zóně!“, křičel jsem na Michala, za nímž se pomalu začal ohlížet Jevgenin. Michal jen stál s pusou do kořán. Posléze se zmohl jen dodat – „Život je svině…“.

Dlouho jsem byl uzavřený sám v sobě. Kluci za mě brali hlídky a já ani nevycházel ze stanu, který byl postaven kousek od naší pevnosti. Myslel jsem na všechny ty krásné dny, co jsme spolu prožili, a co jsme ještě prožít měli. Teď je všechno pryč. Všechno vtáhla ta černá díra, co jsem měl včera celý večer v hlavě. Já zbabělec nepůjdu ani na její pohřeb, pravděpodobně by mě její otec zastřelil. Byl to totiž on, kdo nechtěl, abychom bydleli v Navorlji, která je pár kilometrů od Černobylské elektrárny. Ale je toho víc například, že se ze mě stal pouhý hlídač a na půl „Stalker“. Jenže co teď? Tady zůstat nemůžu, zbytečně ztěžuju život mým kamarádům, a to nechci. Zítra odejdu a rozhodně nepůjdu na západ. Hodlám poznat „Pásmo“ dnes už známé jako „Zónu“. Chci vědět všechno, všechno!


Pokračování příště…

Autor: slevin

Obchod

Koupit Stalker:Shadow of Chernobyl Koupit Stalker:Clear Sky

Hlavní menu

Stalker 2

Stalker: Call of Pripyat

Stalker: Clear Sky

Stalker: Shadow of Chernobyl

Zajímavosti

Statistika

TopList



Ikonky

Mass Effect 3 Stalker.scorpions.cz
Dead Space 2 CoD5.cz - největší česká fansite
Call of Duty 4 fansite GameFiltr
DiRT 3 zaklinac
Far Cry 3 Crysis.gamefan.cz
www.settlers.cz