Příliš mnoho očí - část první

Příliš mnoho očí - část první

 

Barman se na mě díval jako na zjevení. Nevim proč. Vypadal jsem naprosto stejně jako všichni ostatní v tomhle lokále. Stál jsem opřenej o jeden z mnoha pultů v baru a popíjel vodku, která mi sice vůbec nechutnala, ale docela dobře rozostřovala smysly, který jsem teď vůbec nechtěl používat. Dělám tohle po každý akci. Neřekl bych že mám s alkoholem problém, ale je to prostě fajn povyražení, když nikde kolem není ženská ani jakýkoli jiný vyžití. Takhle to praktikuje většina ostatních stalkerů, tak co. Začínal jsem chápat proč na mě barman koukal tak divně. Akorát jsem dojížděl třetí flašku vodky a pořád jsem stál pevně na nohou. Kolemstojící stalkeři, normálně se buď mezi sebou bavící nebo jen do něčeho zahloubaní, si toho také začali všímat. Někteří, ti zkušenější chápali moje počínání. Věděli totiž, že jsem právě prošel nečim hodně zlym.

 

Sem do baru chodim rád. Je to víceméně jediný místo v Zóně kde si stalker fakt odpočine. Můžu se tu opít, pokecat s ostatníma samotářema, získat třeba i nějakej job a hlavně se nemusim bát, že mě něco bodne, střelí a nebo kousne do zad. Nedávno se neutrální frakce i stalkeři začali slejzat v Limansku, ale většina lidí včetně mě to má nejradši tady. Jsme tu zvyklí a pořád tu na rozdíl od Limansku je cítit jakési útulno a relativní bezpečí.

 

Moje myšlenky, točící se kolem původu pivního tácku pod mojí flaškou vodky, rozhodil starší stalker, který ke mně pomalu přišel z druhého konce baru.

„Na… To je na tvýho kámoše.“ řekl tichým hlasem a přistrčil ke mně většího panáka bourbonu, což je v těhle dobách asi nejdražší pítí na západ od smeťáku. Zmohl jsem se jen na děkovný posunek a nabízenou sklenku jsem hodil do už tak dost ztrápené dutiny ústní. Musel jsem si uznat, že po tý příšerný vodce tohle chutnalo jako božskej nektar. Chvíli jsem si tu chuť užíval. Docela zajímavý jak může rozdílný pití změnit pocity. Pak jsem svůj nepřítomný výraz nasměroval opět na podtácek a nevnímal svět kolem. Stalker se na mě chvíli chápavě díval a pak se pomalu otočil, aby mne nechal ve svých myšlenkách.

„Víš takhle to nemá bejt… takhle ne!“ řekl jsem a dal mu ruku na rameno když už byl ke mně zády. „Prostě tohle je úplná blbost a já to odmítám vzít!“ Postarší stalker to správně pochopil, otočil se a opřel se o pult vedle mě.

„Poslouchám jestli chceš něco říct.“ řekl hlubokým hlasem a já z jeho očí poznal, že jemu to říct můžu. A i kdyby… je mi to stejně jedno. Byl jsem vlastně dost opilej a tak ze mě ty slova lítaly jedno přes druhý.

„Znáš to… normální zakázka… jako vždycky. Běž tam, dones mi tohle, dostaneš tolik a bla bla bla… Kdyby se mnou aspoň nešel Nikolaj! Jasně, jak jsem mohl vědět do čeho jdu, ale on se chtěl učit a… úplná blbost ti řikám!“

Stalker jehož jméno jsem zatím neznal dál poslouchal a já pokračoval: „Hele ty to chápeš. Taky sis prošel svým a určitě tě málo co překvapí. Jenže tohle byla fakt naprostá hovadina! Slovo logika v tom uplně ztrácí smysl a víš co je nejhorší?! Oni tomu rozuměli a hráli si s tim! A kolik lidí o tom ví?! Kvanta ti řikám!“

Bylo mi jasný že tomu mému žvatlání nemohlo být moc rozumět. Ale dostat ze sebe aspoň tohle bylo překvapivě osvěžující. Můj společník si promnul rukou svůj plnovous a řekl: „Je mi líto tvého parťáka. Viděl jsem Vás tady v poslední době posedávat. Předpokládám že se u tebe učil. Byl evidentně mladej a nevypadal moc zkušeně. Navíc na každém tvém slovu doslova visel. Je ho škoda. Vypadali jste skoro jako otec a syn.“

„Mít tady někoho rád je blbost… i já to zjistil až teď.“ řekl jsem a cítil jsem jak se mi zamlžuje pohled, nikoliv po alkoholu, ale slzami, které se mi draly do očí.

 

Vyšel jsem před bar ven na vzduch. Obloha byl pokrytá těžkými mraky a lehce krápalo. Ale ne tak abych se musel někam schovávat. Naopak mi malé kapky dopadající na tvář dělaly docela dobře. Byl jsem zdrcenej ze ztráty kámoše a zároveň mi hlava prostě nebrala to, co jsem viděl. Opřel jsem se o zeď kousek ode dveří, kterými se vcházelo po schodech dolů do baru. Nikdo v tuhle dobu nebyl venku. Jen rozhlas v tomhle komplexu stále hlásal nějaké novinky, propagandistické slogany pro tu a tu frakci a ve vzduchu tak dělal společně s lehkým deštěm a podvečerem zvláštní atmosféru. Zápálil jsem si cigaretu a díval se na pár hlídek křizující tohle místo. Snažil jsem se dát si myšlenky nějak do pořádku a ujasnit si co vlastně chci udělat. Žádnej příčetnej člověk by na to místo znovu nechodil, ale já si už ani nebyl jistej, jestli mám všech pět pohromadě. Pohřbít Nikolaje bylo vzhledem ke stavu, v jakym se jeho tělo nacházelo nemožný, ale já měl chuť alespoň zjistit co se přesně stalo a proč vlastně musel umřít. Nějak mi už nezáleželo na tom, jestli budu žít nebo budu zabit. Toho parchanta co chtěl donýst nějaký spisy z toho kanálu jsem už nenašel. Asi se dozvěděl že moje mise nebyla uplně úspěšná a tak se někam zatáhl. Tahle ulička byla slepá. Šel jsem si lehnout do svého pokojíku v severovýchodní části opevnění, ve kterém se bar nacházel. Chvíli jsem ještě slyšel Nikolaje jak křičí. Těsně předtim, než mi začlo docházet, že to nebyl uplně řev umírajícího, jsem díky třem flaškám vodky usnul.

 

Vstal jsem relativně brzo a překvapivě mi i bylo docela dobře. Skočil jsem si k technikům a za pár rublů je nechal zkontrolovat mi zbraně a vybavení. Všechno bylo naštěstí v pořádku tak jsem rovnou mohl vyrazit. Můj cíl byla jeskyně kousek od jezera Yantar. Věděl jsem co se u Yantaru všechno dělo a taky co se dělo ve vědeckém komplexu kousek od něj. Nevim jestli to mělo něco společnýho s tím co jsem hledal já.

 

Cesta tam proběhla vcelku v klidu. Musel jsem skrze nehlídanej komplex v druhé části tohoto místa, ale od banditů je už vyčištěnej a jediné nepříjemnosti mohou dělat zmutovaní psi. S tima ale už nemám problém a pár výstřelů většinou postačí. U Yantaru se čas od času dá potkat zombie nějakého vojáka nebo i vědce. Už jich sice není tolik, ale stále se dají potkat. Zajímavé je, že čím déle tyhle zombie „žijí“, tím přesněji střílejí. Kdysi na ně stačil třeba i nůž, protože se do člověka prostě netrefili a když, tak náhodou, ale teď už jsou seriózní hrozbou a stalker před nimi musí být na pozoru. V poslední době se dříve skoro vyschlé jezero Yantar začalo znovu naplňovat. Neví se moc proč. Většina vědců z téhle oblasti odešla aniž by komukoli řekli proč a původní vědecká laboratoř kousek od jezírka byla teď už skoro pod vodou. Dorazil jsem tam když už bylo skoro poledne. Slunce bylo přímo nade mnou, ale těžké podzimní mraky ho na zem moc nepropouštěly. Dal jsem si konzervu s kouskem bagety co jsem měl připravenou k obědu, zapil to energy drinkem (kterýho jsem měl v poslední době už plný zuby) a dal se na cestu kolem jezera na opačnou stranu od vědeckého komplexu u jeho východního konce. Do hlavy se mi vrátily vzpomínky na poslední křik mého parťáka. Když jsem pořádně zavzpomínal, docházelo mi, že to nebyl obvyklý poslední křik, který jsem už tolikrát slyšel u umírajících stalkerů. Byl to spíš řev z úleku, z obrovského překvapení. Věděl jsem, že pouhým přemýšlením tuhle věc nerozlousknu a tak jsem pokračoval dál.

 

Jezero vypadalo krásně. Koupání v něm by bylo kvůli radiaci asi smrtelné, ale mraky odrážející se na hladině nazelenalé vody vypadaly impozantně a celý obraz dodával jinak temné a skličující Zóně kolem nádech něčeho nového. Kdybych toto panorama měl namalovat, pojmenoval bych jej „naděje“, tak to na mne působilo. Z toho zasnění mne vyrušila střelba. Šlo zcela jasně o automatické zbraně a nebylo jich málo. Zvuk přicházel z druhé strany jezera co jsem se nacházel já. Popadl jsem dalekohled, zaklekl do trávy a zahleděl se tím směrem. První jsem uviděl stalkera v plynové masce jak utíká o život směrem k jezeru. Trošku dál za ním jsem zpozoroval několik postav co po něm zjevně stříleli a utíkali za ním. Pronásledovatelé ale podle všeho nebyli stalkeři. Výstrojí připomínali spíš armádu nebo ještě víc žoldáky a ty já nemám rád hned po banditech. Stalker před nimi utíkal co mu síly stačily a zrovna se dostal ke břehu jezera do kterého, pravděpodobně v naději že jej tam pronásledovatelé nebudou následovat, po hlavě skočil. Já osobně bych radši schytal kulku než umřít na akutní nemoc z ozáření. Buď to dotyčný stalker nevěděl a nebo radši udělal cokoliv než aby se nechal chytit. Shodou okolností byla z mé strany u břehu loďka i s jedním pádlem. Pamatuji si ji už z dřívějška, ale nevěděl jsem o tom, že by na ní kdokoliv někdy plul. Rozeběhl jsem se po stráni dolů ke břehu. Žoldáci stále bezhlavě stříleli směrem na nebohého stalkera, který statečně plaval ke stromu, který uprostřed jezera z vody vyrůstal. Jeho pronásledovatelé byli nad vší pochybnost žoldáci. Ti jsou známí tím, že za peníze udělají naprosto všechno a nezaleknou se před ničím. Nemají žádně morální principy ani žádnou čest. V normálních případech je nechávám být a oni mě, ale v tuto chvíli jsem cítil podivné nutkání zasáhnout a to i za cenu riskování svého života. Doběhl jsem ke břehu a jedním skokem se dostal na loďku. Nohou jsem se odrazil, vzal do ruky strouchnivělé pádlo a snažil se dostat co nejblíže k plavajícímu stalkerovi. Plul jsem tak, abych byl z části kryt stromem co vprostřed jezera stál. Vytáhl jsem svojí GP37 a zamířil na jednoho ze tří žoldáku, co se teď už přiřítili ke břehu jezera. Opravdu se na břehu zastavili a dál nepokračovali. Stále však stříleli na stalkera, který byl od nich teď tak na sto metrů. Ozval se výstřel a jeden ze žoldáků se sesunul k zemi. Exoskelet je sice fajn věc, ale dobře mířené ráně do hlavy se nic nevyrovná. Oba dva zbývající žoldáci, nyní od hlavy k patě od krve svého parťáka, se na sebe podívali a rozdělili se. Jeden skočil do houští kousek od nich tak, že mi výhled na něj blokoval strom co byl v cestě a druhý se rozeběhl podél břehu z mého pohledu doprava. Než jsem na něj stačil zamířit, prosvištěly mi kolem hlavy kulky od žoldáka, nyní se skrývajícího v houští po levé straně tak, aby mě měl na dostřel. Naštěstí měli pouze samopaly se kterými se na 250 metrů, co nás přibližně dělilo, moc trefit nedá. Vykoukl jsem z lodě a mírně přikrčen jsem začal střílet tím směrem, odkud palba přišla. Měl jsem asi štěstí a tělo zasaženého nepřítele se sesunulo z houští do špinavé vody, kde zůstalo hlavou dolů nehybně ležet. Poslední žoldák byl už skoro napravo ode mne a nebezpečně blízko. Kolem loďky dopadaly kulky a já schoulen uvnitř doufal, že tenký plech střelbu vydrží. Nevydržel a v plášti lodi se udělala díra nebezpečně blízko vedle mojí hlavy. Opět jen po sluchu jsem střílel z lodě ven. Po chvíli jsem vykoukl ven a uviděl žoldáka, jak se drží za nohu a snaží se utéct mi z dostřelu směrem dál od jezera. Teď jsem měl volnost k pečlivému zamíření a tak jsem jeho život rychle ukončil. Po tomto jediném výstřelu se hned potom, co odezněla jeho ozvěna, rozhostilo naprosté ticho. Bylo mi jasné, že pronásledovaný stalker to asi nepřežil. Jinak bych ho slyšel plavat ve vodě. Opět jsem popadl pádlo a rychle pokračoval k místu, kde jsem jej viděl naposledy. Velmi snadno jsem ono místo našel, protože se na povrchu hladiny leskla velká krvavá skvrna. Zkusmo jsem ve vodě zašátral rukou a po chvíli jsem opravdu nahmatal stalkerovu ruku. Zabral jsem a tělo vytáhl nad hladinu. Byl mrtvý. Velmi pravděpodobně schytal několik kulek od žoldáků. Muž měl na sobě stále plynovou masku, kterou jsem mu jednoduchým pohybem sňal z hlavy. V tu chvíli se zastavil svět. Všechno ustalo… i tlukot mého srdce, vítr a plynutí času. V celém vesmíru jsem byl jen já a mrtvý muž, kterého jsem držel nad hladinou. I přes spoustu krve bylo jasně poznat komu se dívám do nehybných očí. Muž kterého jsem svíral v rukou… jsem byl já…


Pokračování příště…

Autor: Reesha

Obchod

Koupit Stalker:Shadow of Chernobyl Koupit Stalker:Clear Sky

Hlavní menu

Stalker 2

Stalker: Call of Pripyat

Stalker: Clear Sky

Stalker: Shadow of Chernobyl

Zajímavosti

Statistika

TopList



Ikonky

Mass Effect 3 Stalker.scorpions.cz
Dead Space 2 CoD5.cz - největší česká fansite
Call of Duty 4 fansite GameFiltr
DiRT 3 zaklinac
Far Cry 3 Crysis.gamefan.cz
www.settlers.cz