Příliš mnoho očí - část čtvrtá

Příliš mnoho očí - část čtvrtá

 

Potřeboval jsem chvíli abych se vzpamatoval. Stál jsem v temné místnosti a jediné světlo vydávala moje svítilna, položená na špinavou zem u jedné z cel. Poté co odezněla poslední věta jedno z mých klonů, rozhostilo se ticho. Ticho velmi skličující a nepříjemné, ačkoliv by jej v této situaci uvítal snad každý. Myšlenky se mi honily v hlavě jako neposedné mušky a z toho důvodu jsem žádnou nemohl pořádně uchopit a pozastavit se nad ní. Temnou prázdnotu narušil hlas „bratra“, kterého jsem prvního nalezl v jedné z ubikací. 
„Chápu to tak…“ řekl s určitým zklamáním v hlase, „…že si nic nepamatuješ.“ 
Chvíli bylo ticho neboť všichni ostatní s napětím očekávali moji odpověď a já je musel zklamat: 
„Ne bohužel si nepamatuju vůbec nic.“ 
Iniciativy se chopil muž v druhé ze čtyř cel, které byly zasazené do levé zdi této místnosti. „OK takže si nic nepamatuješ, to je v pohodě, to se všechno vysvětlí. Teď je prioritou odsud co nejrychleji vypadnout a pak si v Baru můžem dát pár lahví vodky a o všem si pokecat. Teď teda prosím naheckuj támhle ten terminál na zdi a všem nám otevři.“
„Kdo jste?“ zeptal jsem se neurčitě duchem stále víceméně mimo.
„Brácho jsme nějakej posranej experiment… ale v první řadě tady nejsme v bezpečí. Musíme se dostat pryč.“ odpověděl mi ten samý hlas co prve.
Rozhodl jsem se jej poslechnout a nad tímhle vším popřemýšlet až později. Sáhl jsem pro svoji svítilnu a zvedl ji ze země. Konečně jsem si prohlédl celou místnost a hlavně všechny v ní umístěné kóje. Ve všech stály u mříží moji dvojníci, kteří se dlaní chránili před světlem když jim do tváře dopadlo ostré světlo mého ramenního reflektoru. Všichni byli v žalostném stavu, ve starém oblečení, podviživení a unavení.

 

Došel jsem podél cel k protější zdi a prohlédl si malý elektronický terminál, kterým se zjevně otevírali jednotlivé ubikace. Nechápu jak, ale dokonale jsem věděl jak projít kolem jeho zabezpečení a dostat se až k otevíraní ubikací.
„Jak je kód?“ prohodil jsem směrem, kde jsem tušil svoje nově získané, zvláštní přátele. 
„Vždyť ty ho víš.“ odpověděl mi hlas odněkud ze tmy a mě podvědomě naštvalo, že je nedokáži nijak rozlišit.
Zamyslel jsem se a v hlavě se mi ukázal obrázek podivného zeleně zářícího rámečku, ve kterém bylo uvedeno 0–3–6–18-ORI-GUS-26. Strojově jsem tento kód vyťukal do malého číselníku na desce terminálu a po chvíli se hlubokou tmou ozval zvuk otevřených zámků.

 

Lekl jsem se když mi ruka jednoho z nich dopadla na rameno. 
„Trojko já už ani nedoufal že se ukážeš, všichni tě rádi vidíme.“ řekl jeden z mojich dvojníků směrem ke mně.
„Půjdu teda první, v té místnosti ze které jsem přišel bylo spousta skříněk a tak… snad se v nich najde nějaké stalkerské oblečení a světlo.“ řekl jsem a vyrazil skrz vyvrácené ocelové dveře do chodby, kterou jsem sem původně přišel. Nebylo těžké si všimnout, že se moji nový parťáci pohybují velmi obezřetně a nevydávají během našeho postupu skoro žádný zvuk. V celku bez potíží jsme se dostali do místnosti ze které jsem přišel a všem se nám od úst začal objevovat obláček páry.
Stoupl jsem si do rohu a pokusil se ostatním dopřát tolik světla, kolik jen to bylo možné. 
„Když budete potřebovat, řekněte a já Vám posvítim.“ řekl jsem a v tu chvíli se ozvalo malé cvaknutí a na stropě se rozsvítilo mnoho zářivek, které dokonale osvětlily celou místnost. Jeden z mojich bratrů stál s rukou na vypínači u jedné ze stěn a očima mžoural směrem ke mně. Místností se ozvalo čtyřnásobné plesknutí vyvolané dlaněmi dopadajících na čelo mojich kolegů.
„To je blbec.“ neodpustil si s úsměvem muž, který měl na svém oděvu napsané číslo 2. Radši jsem k tomu nic nedodal, neb jsem nechtěl dát rozpitvávat svoji demenci (zkusit taky jiný vypínač v místnosti mě totiž nenapadlo) a radši jsem vypnul svoji svítilnu a došel k jedné ze skříní, vyrovnaných vedle sebe u protější stěny. Otevřel jsem ji a jak jsem čekal, bylo v ní ukryto pár základní stalkerských obleků. Jedno ramínko bylo prázdné.
„Chlapi navlečte si tohle a padáme odsud.“ řekl jsem a zkusil ještě jednou vysílačku. Z té se bohužel opět nic neozvalo. Mého počínání si všiml stalker s jedničkou na obleku:
„Jestli jsi tu měl kámoše tak ty už budou asi mrtví.“
„Proč?“ odvětil jsem. „Cestou sem jsme víceméně nikoho nepotkali.“
Všichni ostatní se právě dooblékli a přes nové obleky si přehodili své původní triko s číslicí. 
„Budeme si řikat číslama“ řekla Pětka. „Jsem tu já, Jednička, Dvojka a Šestka. Bude to tak jednodušší.“
„Co ostatní čísla?“ zeptal jsem se.
„Trojka jsi ty. Tobě se podařilo utéct asi před půl rokem a včera utekla i Čtyřka.“ odpověděl. Vzpomněl jsem si jak neuctivě jsem tělo Čtyřky pochoval.
„Chlapi máme si hodně o čem povídat.“ řekl jsem se zamračeným výrazem ve tváři.

 

Když už jsme byli všichni připravení, vydali jsme se opět tou samou cestou, kterou jsem sem přišel a když jsme v chodbě míjeli poškozené kachličky, vzpomněl jsem si, že jsem nedostal odpověď na mojí otázku ohledně mojich přátel. Proč jsou asi mrtví.
Dostali jsme se zpátky až ke schodišti, které vedlo jenom dolů. Vedle schodiště byl výtah, podle všeho funkční a dál rovně vedla bílá chodba do ředitelství. Ještě než stačil kdokoliv z nás cokoliv říct, ozvala se ze směru ředitelství obrovská rána a následné řinčení nějakého vybavení.
„Padáme! Padáme kurva odsud!“ zařval dvojka a okamžitě se vrhnul k výtahu aby začal nesmyslně rychle mačkat tlačítko k jeho přivolání. Ostatní skočili ke zdi a evidentně čekali že je spasí výtah, který se líně rozjel odněkud ze spodu směrem k nám. 
„V tomhle sektoru je jen výtah to jediný, co nás dostane nahoru!“ zařval jednička.
Nervy jsem měl napnuté k prasknutí a po čele mi začal stékat studený pot. Oči jsem upíral směrem do chodby, odkud se zvuk ozval. Prsty jsem svíral rukojeť mé zbraně, až mi zbělaly klouby.
„Co to kurva je..?“ řekl jsem si spíš pro sebe a vyčkával co se na nás z chodby vyřítí. Ostatní stáli u zdi na okrajích výtahu a z jejích očí čišela nevýslovná hrůza, kterou jsem snad ještě nikdy neviděl… vlastně viděl… u Nikolaje!
Z těchto vzpomínek mě vytrhl gejzír krve, který ohodil zeď u dveří, které vedli dál směrem k ředitelství. Původem této hrůzné fontány byl Bimbo, který se z ničeho nic objevil ve dveřích s rukou na krku, ze kterého mu pryštěla rudá tekutina. Byl evidentně naprosto bez sebe a jistě již ztratil spoustu krve. V druhé ruce držel svoji zbraň, variaci na AK-47, celou potřísněnou od krve a jakési žluté tekutiny.
„Bimbo!“ vykřikl jsem a rozběhl jsem se směrem k němu, abych mu pomohl na nohy a okamžitě ošetřil. Když mě ale stalker uviděl, jak se k němu řítím strašlivou rychlostí, z hrdla se mu vyzval nelidský ryk a z posledních sil proti mně pozvedl svoji zbraň. Vytřeštil jsem oči a okamžitě se v pohybu zastavil. Srdce jsem měl až v krku a krom strachu o můj život mě naplňovala hrůza a smutek, pravděpodobně kvůli tomu, v jakém strašném stavu jsem viděl svého přítele. Záklopka pušky polomrtvého samotáře naprázdno cvakla, aby svému majiteli smutně oznámila, že došlo střelivo. V jeho očích se zablýsklo zklamání a možná i jakési smíření. Bimbo klesnul na kolena a odhodil svoji pušku s třeskotem na zem. Vypadalo to, skoro jako když hříšník pokleká před křížem, který jsem ale teď ztělesňoval já. Pod ním se začala tvořil obrovská kaluž krve. Rychle jsem se k raněnému stalkerovi sklonil a doklekl přímo do jeho kaluže jeho krve. Hlavu jsem mu vzal do dlaní a Bimbo se mi podíval do očí. 
„Máš co jsi chtěl…“ pronesl skoro neslyšně. „doufám že shniješ v pekle Ammo.“
„Co to říkáš…“ naléhavě jsem odpovídal. „Proč? Já nic neudělal a taky nic pořádně nechápu. Prosím odpust mi to!“ 
Teď nechápu proč jsem řekl tu poslední větu. Znělo to, skoro jako bych svoji vinu uznal. V tu chvíli mi v náručí Bimbo zemřel. Ruce jsem měl celé zmáčené od rudé tekutiny. Otočil jsem hlavu směrem k výtahu, ale tam se scenérie nezměnila. Všichni stáli stejně nehnutě jako předtím a sledovali, co se jim odehrávalo před očima. Čas se jakoby zastavil a všechno působilo zpomaleně.
Bimbovi oči zírající mi do tváře, čerstvě vyhaslé, jsem pohybem ruky zavřel. Krev z jeho krku teď už pouze kapala na podlah a já bych přísahal, že jsem každou kapku slyšel dopadnout s ohlušujícím rámusem. „Bum… bum… bum.. bum.. bum bum bum!“
Vzhlédl jsem, ale bylo pozdě abych si uvědomil, že to nebyly kapky krve co vydávalo tento zvuk. Rána do hlavy byla tak silná, že jsem na chvíli přestal cokoliv vnímat a jen přes závoj podivné mlhy jsem jakoby z dálky viděl, jak je mé tělo v obrovském spěchu snášeno třemi postavami dolů po rezavých schodech. Opět tupý náraz. Tma.

 

Po chvíli přicházím k sobě. Je tma a mé oči si na ni pomalu zvykají. Seděli jsme v místnosti tak dva metry na metr. Byla to místnost kam se odkládaly čistící prostředky. Seděli jsme tam pouze čtyři.
„Už vnímáš?“ zeptal se mě hlas, ale beze světla jsem nebyl schopen identifikovat o koho jde. 
„Jo… už trochu jo. Co se stalo?“
„Šestka je mrtvej. Výtah z nějakýho důvodu nedorazil.“
Jiný hlas pokračoval: „Jsme tu v pasti. Musíme se dostat ven jinak. Já už ani nevim jak vypadá slunce. Ne že by ho v Zóně bylo nějak hodně. Ale alespoň ten pocit.“
Postavil jsem se na nohy. Místnost ve které jsme byli schovaní byla opravdu maličká. Na chvíli se rozhostilo ticho a já předpokládám že to bylo kvůli tomu, že si právě ostatní stalkeři představovali slunce, trávu, Bar, svět. Ticho přerušilo zachrčení mé vysílačky: „Tady Šestka! Chlapi kde jste? Proboha Vás prosim kde jste?“
Dvojka na to směrem k nám zašeptal: „Já to viděl, šestka je mrtvej. Tohle je blbost.“ 
I přes tmu, která v komůrce panovala bylo vidět, jak se mu lesknou doširoka otevřené oči. Trošku světla dodávala škvírka ve dveřích.
Jednička nesouhlasně kýval hlavou: „Já to taky viděl, vždyť přišel o hlavu!“
Vysílačka opět ožila: „Chlapi! On mě dostane! Já nechci umřít!“ vzlykal hlas z druhé strany. 
Pětka promluvil: „Řekneme mu že se sejdeme ve skladišti 8. To je na druhou stranu než kam půjdeme my! Vypadneme odsud!“
„Ježiši ale co když je to fakt Šestka! Nemůžeme ho takhle poslat na smrt!“ Jednička už neměl daleko k slzám.
„Můj parťák co mi tam nahoře umřel v náručí…“ začal jsem. „…u sebe svojí vysílačku neměl. Toho jsem si všiml. Pokud by Šestka fakt přežil, odkud by nás volal… Frekvenci našich vysílaček přece nemohl znát.“
„Čtyři životy za jeden… do toho.“ řekl Dvojka.
Nadechl jsem se a stiskl tlačítko pro kontakt na mé vysílačce.
„Šestko… sejdeme se ve skladišti 8. Odtamtud bychom se měli dostat na povrch. Dej na sebe pozor.“ zašeptal jsem do mikrofonu.
Chvíli bylo ticho. Čekali jsme na odpověď. To co přišlo nám ale podlomilo nohy.
Ze sluchátka se ozval hlas, hrůzně sebejistý a arogantní. Naštvaný a povýšený zároveň. Byl to samozřejmě hlas stejný, jaký jsem sdílel s ostatními muži v této malé místnosti.
„Vy si vážně myslíte že na tohle skočim?“ ozvalo se z mého přístroje ledovým hlasem. „Ze skladu 8 žádná cesta ven nevede. Když to víte vy, vim to i já. Asi jste se moc nepovedli, když Vám to pálí tak málo.

 

Po nekonečné chvíli jsme se lehce vzpamatovali. Věděl jsem, že musím přemýšlet střízlivě, jinak se odsud prostě nedostanem. Napadlo mě vrátit se tou samou cestou, kterou jsme sem původně dorazili. Ten „Originál“ jak mu ostatní říkali o té cestě snad neví. Tuto možnost jsem navrhnul a protože nikdo neměl lepší nápad, vyrazili jsme tím směrem.

 

Cestou tmavými chodbami jsme míjeli jen prázdné místnosti, opuštěné ve spěchu a značně poničené. V žádné z nich nebylo nic pořádného k nalezení a tak jsme po nějaké době do nich přestali nahlížet. Chyběli nám zbraně. Svoji jsem ztratil tam v horním patře, když jsem ztratil vědomí. A vzhledem k tomu že šlo o vědecký komplex, zbraně nebyli k nalezení. Všichni jsme doufali, že nenarazíme na našeho pronásledovatele a dočkáme se denního světla. Cesta probíhala zatím v pořádku. Ve vzduchu visel strach, který nám všem vycházel z očí. Sám jsem tu čest, potkat toho jenž nám usiloval o život, zatím neměl a podle toho jak o něm přátelé (ne)mluvili jsem i doufal, že ho nikdy nepoznám. Prošli jsme velkou skladištní halou, ve které jsem prve potkal onoho vědce, který se mi tak záhadně vytratil přímo z dlaně. Byla v nezměněném stavu a zářivky vysoko nad našimi hlavami stále vydávaly svůj charakteristický chrčivý zvuk.

 

Pokračovali jsme dál jednou z postranních chodeb, která vedla ze skladiště směrem odkud jsme přišli. Vzpomněl jsem si na Klasu, Lennona, Bimba i Péťu, přičemž jsem se musel hluboce nadechnout. Bylo mi to hrozně líto. Sice sem měli tak jako tak namířeno, ale přesto jsem cítil, že jejich smrt je trochu i moje vina.

 

Prošli jsme kolem kuchyňky, kde jsem byl prve konfrontován s Lennonem a Bimbem a kde jsem našel onu kávu. Ani jsem nevěděl, jestli si jí někdy dám. Sám jsem už skoro zapomněl jak dobrá káva chutná. Čím blíže jsme byli velkým dveřím, co vedli do skladiště nepotřebného vybavená, tím více se naše chůze zrychlovala. Přísahal bych že jsem na šíji i ucítil lehký závan čerstvého vzduchu.

 

Bez problémů jsme dokonce dorazili až k masivním ocelovým dveřím, které ústili do jeskyně, ze které pak vedla chodba dál k Yantaru. Měl jsem srdce až v krku. Poslední překážka před svobodou, nebo alespoň před sluncem! Nervozita by se dala krájet a dveře jsme tedy okamžitě otevřeli a vešli dovnitř. Na stropě stále blikala poškozená zářivka a na první pohled tam nikdo nebyl.
„Tudy!“ řekl jsem a vykročil směrem do ústí úzké podzemní chodby. Jednička, Dvojka i Pětka mne okamžitě následovali. Když jsme vstupovali rychlým krokem do chodby, ochromil nás chladný hlas, který se nám ozval za zády.
„Idioti… Prostě idioti.“ pronesl směrem k nám lidský hlas, který ale přesto zněl strojeně, suše a lhostejně.
Jako opaření jsme se pomalu otočili, abychom se tomu, kdo na nás mluvil podívali do očí. Na jedné z krabic seděl stalker. Už mě ani nepřekvapilo že jsem to byl vlastně já. Jen ve skvělém exoskeletu a s ohromnou brokovnicí v ruce. Díval se na nás s opovržlivým výrazem a pokračoval.
„Jste odpad. Jste omyl. Jste nic! Nevěřim že jste moje dokonalý kopie, protože jinak bych si musel jít hodit mašli! Takový nuly!“
Stáli jsme bez hnutí neschopni slova.
„Vám prostě nedojde že budeme přemýšlet stejně. Že co napadne Vás, napadne i mě. Vlastně Vám to trvalo dost dlouho než jste se sem dostali.“
Chvíli bylo ticho a on se na nás díval teď už s pobaveným výrazem, jakoby se bavil s bezmocnou štěnicí, kterou se právě chystá zašlápnout. Když jsem si v hlavě přehrál, kolik caviku moji společníci nadělali, nechtěl jsem věřit, že tenhle stalker je příčinou jejich tak intenzivního strachu. Jako první jsem proto promluvil:
„Ty seš ten, kterýho se tady tak všichni bojí? To si ze mě děláte srandu ne?!“ a otočil jsem se na ostatní s tázavým výrazem. „Vždyť jediný co ho od nás odlišuje je ta brokovnice!“ 
„Ne ty ubohej debile. To teda není jediná věc, kterou se od póvlu jako jste vy odlišuju! Já jsem první, já jsem originál a JÁ… jsem bůh!“
Jeho poslední slova se rozlétla po podzemní jeskyni a ztratila se až s ozvěnou kdesi daleko v hlubinách chodby za našimi zády. Když i poslední slovo odeznělo, stalker sesedl z bedny, podíval se na nás lačnýma očima a v tu chvíli se začalo dít něco, co mi ukázalo, proč se „toho“ všichni tolik strachovali. Na bradě se mu nejdřív objevila tenká červená linka sahající od krku až ke spodnímu rtu. Poté tato jizva začala jakoby pukat, až to celou spodní čelist rozpůlilo na dvě části. Během tohoto se „Originálu“ zbarvili oči v celém obvodu do černé barvy. Stál jsem jak paralyzován a asi bych i tak zůstal, kdyby mě jeden z mojich společníku nezatahal za rameno. Vyrazili jsme do tmy chodby, která vedla až k žebříku, kterým jsme měli vylézt ven.

 

Běželi jsme o život. Všechno kolem se jakoby zastavilo a já slyšel hluboko v uších jen vlastní zrychlený dech a tlukot mého srdce. Prodral jsem se dopředu před ostatní, protože jako jediný jsem měl na rameni svítilnu, kterou jsem i přes euforii ve které jsem se nacházel dokázal rozsvítit. V dáli ve tmě za sebou jsem uslyšel strašlivý řev, který s lidskou bytostí už neměl pranic společného. Utíkali jsme jak nejrychleji jsme mohli a nesčetněkrát jsem se odřel o vlhkou zeď chodby nebo narazil do různých výmolů. Všichni jsme museli být příšerně omlácení, ale v situaci, kdy jsme utíkali temnou chodbou před něčím, co se nedalo ani pořádně popsat, nám bylo všechno jedno. Chodba byla velmi dlouhá, ale čas nebo vzdálenost v tomhle případě neměl žádný smysl. Skoro v mdlobách jsme dorazili k žebříku, který stoupal strmě vzhůru. Vzpomněl jsem si že mám klíč, kterým se poklop nahoře odevírá. V běhu jsem naskočil na žebřík a začal šplhat nahoru. Za mnou dorazili Dvojka, Jednička a Pětka a všichni začali stejně jako já šplhat nahoru po kluzkém železném žebříku. Znovu jsem uslyšel ten příšerný řev, který nezapomenu dokud budu živ. Bylo v tom něco nadpozemského, zvířecího a přesto lidského. Mělo to ale takovou sílu, že lidské hrdlo by nikdy nic takového nevydalo. Cesta nahoru se zdála nekonečná, ale přesto jsem po chvíli nahmatal okraj železného poklopu. Zatáhl jsem za malou páčku a vší silou se opřel o mokrý kov uzávěru. K mé hrůze se ale ani nepohnul!
„Proboha! Potřebuju pomoct! Musíme zatlačit!“ zařval jsem z posledních sil směrem dolů do tmy.
V první chvíli se cosi dotklo mé nohy a já málem hrůzou zapomněl dýchat. Byl to ale Dvojka, který se nalepený na mě dosoukal nahoru a opřel se zády o víko. To samé po chvíli udělal i Jednička a tak jsme byli tři stalkeři opření jeden o druhého na malém žebříku a vší silou jsme tlačili do okovů železného uzávěru, který nás dělil od venkovního světa. Pětka stál hned pod námi, ale pomoci nám nemohl, neboť už se k nám neměl kam postavit. Víko zavrzalo a pod náporem našich těl se začalo otevírat. Venku byl jasný den a tak světlo z otvoru prořízlo jinak neprostupnou tmu, která zde v podzemí panovala. To nám vlilo poslední zbytky sil do našich těl a o to víc jsme zabrali. V tu chvíli jsme uslyšeli strašlivý řev. 
„Pětko!“ Vykřikl Dvojka a povolil svoje snažení, aby slezl o kousek níž a nahmatal ruku svého přítele. Tím nás ale oslabil natolik, že víko se zase našimi hlavami se zlověstným zaduněním zabouchlo. V hrůze jsem pootočil svoji ramenní svítilnu směrem pod nás. Kužel světla dopadl na tvář Pětky, který měl v bezmezné hrůze oči doširoka otevřené a ani přímé světlo s nimi nepohnulo. Držel se rukama na pryčně žebříku a cosi pod ním jej tahalo dolů do hlubiny.
„Pětko!“ křičel zoufalý stalker. Jednou rukou držel sebe a druhou svíral ruku kamaráda. „Ne.“ řekl už s lítostí v hlase.
„Vypadněte odsud.“ zašeptal Pětka.
Tmou se ozvalo rupnutí, následované čvachtavým zvukem tekoucí kapaliny. Tvář Pětky se zkřivila do nelidského šklebu. „Běžte!“
Znovu jsem se opřel do spodní části víka a Jednička udělal to samé.
„Dvojko! Potřebujeme pomoct! Sami to nezvládneme!“ vykřikl směrem dolů.
„Běéééž!“ zařval umírající stalker.
Jednička jej pustil za zkrvavenou ruku a opřel se s námi do uzávěru. Opět se ozval ten nelidský řev, nyní smíšený se řevem smrtelně raněného stalkera v tmě pod námi. Železný uzávěr povolil a překlopil se. Do očí nás uhodilo přímé sluneční světlo. Okamžitě jsme vyskočili ven. Z hlubiny pod námi byl stále slyšet marný smrtelný zápas stalkera s něčím co jsem vlastně pořádně nezahlédl. Věnovali jsme poslední pohled směrem, odkud zvuk přicházel, poté okamžitě víko uzavřeli a já jej zamkl velkým klíčem.

 

V Baru bylo rušno, stejně jako pokaždé. Seděli jsme u malého dřevěného stolku v jednom z rohů místnosti. Barman čistil sklenky zašlým hadrem a přitom se díval na svojí televizi, kterou měl umístěnou přímo za sebou na baru. Oba moji společníci měli přes tvář přehozenou kápi, aby ostatní neviděli, že jsme si tak nápadně podobní. Jediné, čím jsme nyní budili pozornost, byla káva, která nám příjemně voněla na stole. Dlouho jsme nemluvili a jen popíjeli fantastické pití. Voda, kterou Barman použil pro uvaření kávy byla mnohem dražší než pár frťanů vodky.
„Chlapi asi pochopíte když Vás poprosím, aby jste mi všechno, ještě jednou, pořádně vysvětlili.“ řekl jsem a usrkl ze svého šálku černé tekutiny.
„Nevíme toho o moc víc než ty. Jsme nějakej pokus… klony. A tamto, to měl být originál. Předloha podle které nás udělali.“ odvětil mi Dvojka.
„Ale proč to dělali, proč jsme to my a co má znamenat ta příšera ze které nás vytvořili. To nám už asi nikdo nepoví.“ dodal na to Jednička.
„Ale poví!“ řekl hlas za našimi zády. Otočil jsem se a spatřil jsem vědce, který mi unikl ve skladišti v tom podzemním pekle. Podivně se usmál a přistrčil si židli k našemu stolu…


Pokračování příště…

Autor: Reesha

Obchod

Koupit Stalker:Shadow of Chernobyl Koupit Stalker:Clear Sky

Hlavní menu

Stalker 2

Stalker: Call of Pripyat

Stalker: Clear Sky

Stalker: Shadow of Chernobyl

Zajímavosti

Statistika

TopList



Ikonky

Mass Effect 3 Stalker.scorpions.cz
Dead Space 2 CoD5.cz - největší česká fansite
Call of Duty 4 fansite GameFiltr
DiRT 3 zaklinac
Far Cry 3 Crysis.gamefan.cz
www.settlers.cz